Second hand – přežití (nejen) pro bezdomovce
Budete-li si snad jednou říkat, že jste bezdomovec, nezoufejte. Ať už jste jím opravdu, nebo jste jen přišli o peníze brouzdáním po internetu v touze „nalézt“ na síti peníze, vaše naděje na hezké oblečení není ztracena. Je jedno, zda jste štíhlí, obézní či se sportovní postavou – nakupování z druhé ruky to jistí. Princip se ani po staletí nezměnil. Osoba A odloží něco, co již nepotřebuje, přičemž osoba B zajásá a s povděkem věc využije.
Second handů existuje vícero typů, ačkoli zde v České republice se nejčastěji setkáme s tím klasickým – kamenný obchod. A to buď v podobě „kultivované prodejny,“ kde všechno spořádaně visí na ramínkách, přes příslovečné „hrabáky,“ kam člověk míří s touhou – i nutností – vyhrabat si ten pravý poklad šitý na míru, až po obří velkosklady prodávající na kila. A co budeme zastírat, e-shopy už působí taky.
Například v Rusku ale funguje způsob podomních prodavačů, kteří na jednu stranu zvoní u dveří s „bohulibou“ nabídkou, že občana zbaví přebytečných svršků, zatímco u jiných dveří postávají s touhou takto získaný oděv prodat novému majiteli. Tato představa mě trochu děsí. Bůh ví, jestli to vůbec vyprali – a bojím se záporné odpovědi. Naštěstí se s tímto druhem v České republice asi nesetkáme. S podomními prodejci, to ano. Nabízí od tkaniček po smlouvy, ale věřit se jim většinou taky nedá.
V některých evropských zemích je dodávání oblečení za účelem následného prodeje podporováno i státem. Dárci pak mohou obdržet bonusy na jiné zboží, karty do knihoven aj.
Evropané se v prodejnách setkávají většinou s evropským zbožím. „In“ je Anglie nebo Francie, převážná většina ale proudí z Německa. O tom se už tolik nemluví. Ruskou značku už nenajdeme nejspíš nikde, i když se nedá tvrdit, že odtamtud neproudí.
A co je na nakupování z druhé ruky tak skvělého? Především šetří peníze. Lidé jsou schopni za 1000 – 2000 KČ sehnat oděvy na celý rok boty nevyjímaje, a to přes trika, svetry, kabáty, po šály a spodní prádlo. (Zrovna spodní prádlo je již dle mého názoru ale trochu přehnané. Nedovedl bych zároveň nosit trenýrky se slonem ze sekáče a zároveň přemýšlet o tom, co všechno si zažily s předešlým majitelem…)
Za druhé uspokojí hledače pokladů. V člověku se probouzí touha objevit něco jedinečného, něco, čeho nejsou v obyčejném obchodě stovky kusů. To nemluvíme o zábavě, která se dá zažít při zkoušení třeba růžových kytičkovaných kamaší.
Jediným úskalím je to, že se nakupující musí vypořádat s vědomím, že jeho nové oděvy už někdo nosil. Lépe, když si to vůbec ani představovat nebude. Doporučuje se sice každý kus před nošením ještě vyprat, ale jestli to vyřeší psychický problém? Je zřejmé, že rasista nebo člověk milující kvalitu do second handu asi nezavítá. Prací prášek holt nevyřeší všechno…K tomu oblečení také nemusí být úplně v pořádku ( seprané, chybějící knoflíky…)
Ovšem ani tak obliba prodeje z druhé ruky neupadá, ba co víc – v době hospodářské krize se ještě zvýšila.
